THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čo je to pop? A čo znamená underground? NAQUEI MANOU svoj debut vydali na (približne :-) post-HC labeli Silver Rocket okolo Adama Nenadála z GNU. Titul "Beztíže" by však rovnako dobre mohol zdobiť katalóg značky Indies z polovice deväťdesiatych rokov. A po patričnom producentskom zásahu by toto CD mohlo vyjsť (a zožať úspech) hocikde inde. Nerád citujem vety z propagačných materiálov, ale tentokrát urobím výnimku: "Nejvetsim trumfem NAQUEI MANOU je to, ze oni fakt dovedou napsat pisnicku", hlasi bez diakritiky informačný mail vydavateľa -- má pravdu a to takú, že recenzia by mohla tu a teraz skončiť.
NAQUEI MANOU debutovali v roku 1998 7" EP "Alzheimer", tohtoročné CD nazvané "Beztíže" je plnohodnotným debutom. Úvod zaobstaráva "Holka": "Holka je z masa/A když ji píchneš vidličkou/Jemně kam.../Jako balónek/A řekne: to je krása..." ozve sa do gitár zľahka pripomínajúcich spriaznených WAAWE -- nezboostrovaný zvuk, ale hlasitosť na max. "To je krása/Ty jsi prasák", sekunduje hosťujúci dámsky vokál a je jasné, že NAQUEI MANOU neprichádzajú s posolstvami, ako zmeniť svet, ale práve (a chvalabohu) iba s oným, vyššie zmieňovaným, zmyslom pre pesničku. Moderná škatuľkovacia móda hádže trio do kotlíka s názvom lo-fi, ale hneď ďalšia skladbička "V cizím dresu" ukazuje, že bez ohľadu na štýl ide o príjemnú hudbu, ktorá by v dobrom slova zmysle mohla hrať každému a stále. Poetické textíky z ľahkým ironickým úsmevom a nadhľadom sledujú úplne obyčajné postavičky v bežných situáciách ("Dana", loserská hymna "Lo-Fighter" či ľahko absurdná "1 2 2 3"), a aj keď ide zväčša len o pár veršíkov a refrén, patria k tomu lepšiemu, čo sa v českých a moravských krajoch urodilo. Príjemných 35 minút dopĺňajú prevažne pokľudné skladby -- "Pokoj na sny" so sláčikmi je hit a je škoda, že sa pravdepodobne dostane k rádovo stovke poslucháčov. To isté sa dá povedať o zadumanej "Odpoutejte se, prosím" či "Jsem nesnesitelný, ale léčím se". Jediné zrýchlenie obstarávajú PIXIESovskí "Manekýni", v globále je "Beztíže" skrátka pohodová, aj keď nie kŕčovito vysmiata doska.
Jsem asi poslední
Co chce s tebou něco mít
Tak přemejšlej
Co chceš říct
Nepřicházím pomoct
Jen pod kotel přiložit...
Zaujímavosť tohoto dielka tkvie predovšetkým v skvelej práci so zvukom (mastering si vzal pod svoje krídla Ondřej Ježek z výborných OTK) a aranžami. Vytiahnuté, občas väzbiace, ale čitateľné gitary a trochu prebudený spev "priamo do mikrofónu" spolu s detailami, akými sú počuteľné posuny rúk po hmatníku, štúdiové ruchy a podobne, vytvárajú atmosféru komorného koncertu priamo u vás v obývačke. Napriek úspornému nástrojovému obsadeniu gitara-basa-bicie doske nechýba takmer nič.
Je potešiteľné, že skupiny, ktoré dokážu pôsobiť výhradne svojim citom pre nevlezlú, ale predsa ľahko zapamätateľnú melódiu ešte stále existujú. NAQUEI MANOU natočili jednoduchý album bez ambícií hodiť vodíkovú bombu invencie do stojatých vôd hudobného priemyslu (podobne pozitívne na mňa zapôsobili ANIMÉ na svojom debute "Sky Above The Wires"). Ale napriek, vlastne zrejme vďaka tomuto faktu sa toto CD z môjho playeru dostáva dosť ťažko...
8 / 10
1. Holka
2. V cizím dresu
3. Pokoj na sny
4. Lo-fighter
5. 1223
6. Paragán
7. Odpoutejte se, prosím
8. Manekýni
9. Dana
10. Jsem nesnesitelný, ale léčím se
11. Život je Jenssen
Beztíže (2004)
Alzheimer (7" EP) (1998)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Silver Rocket
Stopáž: 35:35
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.